Petr Piechowicz
Narozen v roce 1971 v Bohumíně
Známý lezec a fotograf
Povídání s Petrem Piechowiczem
Při příležitosti Ostravské filmové premiéry filmu Sandstone si naše redakce domluvila rozhovor s Petrem (Pepem) Piechowiczem (horolezcem a fotografem), který se na tomto filmu podílel. Z filmu jsme byli nadšeni a z našeho rozhovoru vyšel pořádný materiál na téměř pět stránek. Pepe byl tak hodný, že nám poslal nádherné fotky, o které jsme vás nechtěli ošidit a tak jsme je dali do povídání taky. TAK HEZKÉ ČTENÍ!
Pepe: Já jsem začal lozit jako malý kluk, to jsem ještě chodil na základní školu a myslím si, že mi bylo tak 12-13 roků. Původně jsem začal lozit do jeskyní. Chodil jsem do speleologického klubu Orcus a tam jsme trénovali na skalách, kde jsem poprvé viděl horolezce. Nakonec mě lezení na skály zaujalo tak hodně, že jsem na ně začal jezdit stále častěji, až mi to zůstalo do teď.
Priškon: Je lezení hlavní náplň tvého života nebo tě více naplňuje něco jiného?
Priškon: Co je to vlastně ten bouldering?
Pepe: Bouldering, to je z anglického slova boulder jako balvan a je to lezení na balvany, které jsou kolem 5ti - 6ti metrů vysoké a leze se na ty balvany bez lana. Kvůli bezpečnosti se dneska používají bouldermatky - jsou to speciální matrace, které když ten lezec spadne, tak aby se mu nic nestalo. A to kde teď jsme, tak to je umělá boulderingová stěna Tendon Blok centrum.
Priškon: Máš strach, když lezeš na nějakou pro tebe neznámou skálu? A je pro tebe nějaká skála neznámá?
Pepe: No tak těch skal je strašně moc, víš? I přesto,
že jsem lezl už skoro na všech kontinentech, tak těch skal je taková spousta, že jsem na většině ještě nebyl a asi se tam nedostanu. Ale pokud mi to čas dovolí tak rád objevuji nové skály a oblasti. No, a jestli se bojím? Tak to určitě, protože kdyby člověk neměl strach, tak by se mohl zranit. Takže ten strach člověk vždycky trochu musí mít, ale nemůže se bát tak, že mu to nedovoluje lézt.
Priškon: Měl jsi někdy při lezení nějaký vážnější úraz?
Pepe: No, musím zaťukat na dřevo, že jsem zatím žádný vážnější úraz neměl, ale to asi proto, že jsem dostatečně opatrný.
Priškon: Kdo přišel jako první k tomu nápadu natočit film?
Pepe: Film Sandstone je film, který vznikal pro dvě firmy, které vyrábějí vybavení pro horolezce a lidi, kteří se pohybují v přírodě. Jedna vyrábí lezecké oblečení a ta druhá lezecké vybavení jako sedáky, karabiny a tak. A oni přišli se zakázkou, že chtějí natočit reklamní film, kde polezou jejich lezci a nabídli mi, jestli bych do toho nešel a tak jsem se spojil s Petrem Kašparem, což je kameraman a režisér, protože má s tím větší zkušenosti, a začali jsme natáčet.
Priškon: Co by mě jako diváka mohlo na tom filmu zaujmout?
Pepe: Co by tě mohlo zaujmout? Já hlavně doufám, že tě zaujme a že zaujme i ty, co nelezou, protože to je dokument, který vypráví o krásné lokalitě Broumovsko tady u nás v Čechách, kde se leze už mnoho let a v podstatě je to trošku o tom, jak se lezlo kdysi a jak se leze dnes, takže doufám, že to lidi i nehorolezce zaujme.
Priškon: Hraješ ve filmu i ty?
Pepe: Ne, ne, já jsem pracoval hlavně za tou kamerou, takže já jsem na té druhé straně obrazu.
Priškon: Jaké ceny jste za tento film dostali a co pro vás znamenají?
Pepe: No zatím, co vím, tak jsme dostali dvě ceny v Teplicích nad Metují na Mezinárodním horolezeckém filmovém festivalu. Dostali jsme cenu diváka a cenu za dokument. Samozřejmě si vážíme obou, protože od diváků to je to největší ocenění, jaké může člověk dostat a že jsme dostali cenu za dokument a kameru, to mě těší proto, že naši práci ocenila odborná porota.
Priškon: Co může být největší kazič snímku?
Pepe: No co může zkazit snímek, třeba špatné počasí, to nám hodně kazilo tu možnost natáčet i fotit. Takže to je takový kazič. Ale těch kazičů je více.
Priškon: Jaký byl tvůj první fotoaparát?
Pepe: Můj první fotoaparát, na který jsem fotil, byl od mého taťky a byla to německá Beirette. To už nikdo dneska asi nezná, byla to taková krabička, do které se založil kinofilm, a na tu jsem začal jakoby fotit. A potom jsem si pořídil za svoje penízky, co sem si našetřil a tatínek mi doložil, tak jsem si koupil taky německou Praktiku, to už byla zrcadlovka. Ale to byl také ještě fotoaparát na film.
Priškon: Jak dlouho fotíš?
Pepe: V podstatě od dětství, ale vážněji fotím od doby, co jsme jezdili s mými kamarády na skály. Tyhle naše výlety jsem rád fotografoval a kamarádům se ty moje fotky líbily. Čím déle jsem fotil, tím častěji mi říkali, že ty fotky jsou perfektní a že bych je měl nabídnout do časopisu. A tak jsem oslovil redakci Montanu. To je horolezecký časopis, který kdysi vedl Jiří Růžička a on mě vzal do jejich týmu a tam jsem začal to fotografování brát vážněji, až se stalo moji prací.
Priškon: Jak dlouho trvá nafotit dobrý snímek lezce?
Pepe: Někdy to trvá i celý život. My si mezi fotografy říkáme, že když se nám povede za rok dobrý snímek, že jsme měli úspěšný rok. Ale v reálu, když jede člověk na skály, tak přiveze mnoho snímků, jenom je otázka, jestli jsou dobré. Ony mohou být líbivé, mohou být dobré, ale udělat takový ten top snímek - snímek, který budou lidé chtít mít doma, tak ten se může povést opravdu jen jednou za život.
Priškon: Od kolika let se může začít s lezectvím?
Pepe: S lezectvím se může začít od mala, když začnou děti chodit, tak začnou lézt a děti rády lezou. Takže úplně odmalička.
Priškon: Do jaké nejvyšší výšky ses dostal?
Pepe: Já jsem hlavně skalní lezec, a proto jsem se na výškové horolezectví nikdy moc nezaměřoval. Ale lidé, kteří se o lezectví nezajímají, tak si to pletou. Oni nás mají v jedné skupince - horolezci. Dneska se to člení na více skupin: horolezci, skálolezci, bouldristi. Výškoví horolezci, ti lezou po Himalájích a je pro ně důležitá nadmořská výška, kterou překonají, a my skalní lezci hledáme spíše skalní útesy a obtížnost skalních útesů. V dnešní době je vylezená nejtěžší cesta, která má obtížnost 12- a vylezl ji nejlepší lezec světa. Je to Čech Adam Ondra, a když jste se mě ptali, od kolika se dá začít lézt, tak to je kluk, který začal lézt jako malý klučina – myslím, že mu bylo 6 let. Teď je mu 20 let a je momentálně nejlepší na světě.
Priškon: Lezl jsi někdy na skálu, kde by byl nahoře sníh?
Pepe: Já jsem byl lezec, který chtěl vyzkoušet vše, takže jsem vyzkoušel bouldering i vysoké hory. Byl jsem v Peru na Huascaranu, kde jsme se pokoušeli vylézt na vrchol. To se mi nepovedlo, ale udělal jsem svůj výškový rekord a dostal jsem se do nějakých
Priškon: Kdy se tady začalo s tím boulderingem?
Pepe: Tahle disciplína vznikla v Americe v 60-tých letech. John Ghil, to je americká legenda, která s boulderingem začala. Kdysi to lezci brali spíše jako zábavu a Johnovi se smáli. Dnes už jsou specialisti jenom na bouldering.
Priškon: A ty jsi jeden z těch, kdo to začal propagovat?
Pepe: Ne, já si nemyslím, že jsem jeden z nich, ale jsem jeden z těch, kdo to začali brát jako samostatnou disciplínu. Já lezu bouldering vlastně od svých začátků. Pak lezu také takzvaný buildering a to je lezení po budovách, starých mostech, starých bunkrech, kde si vytváříme svoje cesty. Takže jsem spíše jeden z těch propagátorů tohoto builderingu. U nás na severní Moravě.
TOHLE POVÍDÁNÍ BY MOHLO VESELE POKRAČOVAT DÁLE, ALE VŠE MUSÍ JEDNOU SKONČIT. PEPEMU ZA VŠE DĚKUJEME A TĚŠÍME SE NĚKDY PŘÍŠTĚ.
(emana)
Náhledy fotografií ze složky Povídání s Petrem Piechowiczem